Meč Izmaelův – ztupené ostří

Ačkoliv vlny zpráv z neklidného Středního Východu jsou poslední dobou slabší, myslím, že má smysl dopsat myšlenky, které se do prvního dílu nevešly. Snažil jsem se velmi zhruba napsat o původu Arabů a Židů a proč je situace v dnešním Izraeli tak nevypočitatelná. Od jednoho čtenáře jsem dostal nesouhlas s názorem, že Židé po zničení Jeruzaléma v r. 70 n.l. ztratili na svoji rodnou zem dědičný nárok.

Odpovídal jsem několika jednoznačnými citacemi ze Starého zákona a když připočítám fakt, že izraelské kmeny jako národ neměly po zhruba 1877 let žádný významný podíl v oblasti Palestiny, tak je to z hlediska precedentního způsobu hodnocení významně delší doba než nějakých 8 let, po které mají Srbové menšinu v Kosovu (důsledky znáte od 17.2.2008 ze zpráv). Cílem článku ale není dokazovat legalitu Izraelského státu, byla to jen nutná odbočka pro lepší představu o uspořádání věcí v tomto koutu světa. 

Pro střízlivé pochopení dnešní islamofobie je potřeba vědět, jak Islám vznikl, s jakým cílem a jak jeho vliv můžeme porovnat s jinými naboženstvími, které významně ovlivnily dějiny a osudy mnoha národů.   

Nebudu čtenáře obtěžovat svoji osobní vírou, pokusím se být co nejvíce objektivní v následujících popisech. Tedy, víra v jistou vyšší, (nadlidskou) autoritu je patrný rys člověka od samotného úsvitu našich dějin. V tom nejhrubším dělení, jak lidé víru prezentovali coby náboženství, můžeme rozpoznat náboženství polyteistická (ať už jako soubory různých božských bytostí nebo zbožštění neživých věcí jako je slunce, blesk, oheň nebo strom) a monoteistická (jeden Bůh – stvořitel celého vesmíru). 

V dějinách lze vystopovat linii od velmi starých dob až po Mojžíše, který je považován za zákonodárce a toho, který ustanovil konkrétní způsob uctívání a životního stylu ve víře v jednoho Boha. Dnes toto náboženství nazýváme Judaismus. V minulosti toto velmi netradiční náboženství budilo pozornost různého druhu a samy počátky osidlování Izraele nebyly žádnou mírumilovnou poutí po Kanaánu. Lze říci, že k prosazení dominance judaismu v tehdy vzniklém Izraeli bylo prolito množství krve a slitování s jinověrcem bylo vzácnou vyjímkou. Co je však nutné zdůraznit. Judaismus nikdy neměl ambice rozšířit Izrael do celého světa. Naopak zůstal otevřený, aby lidé, kteří mají stejný pocit víry se v Izraeli usadili. Dnes se dá říci, že judaismus své ambice nezměnil. Židé svoji víru nikomu nevnucují, k okolí se chovají velmi neutrálně a zůstávají otevření k příchozím. (Bez ohledu na to, že mnoho židovských rodin postupně získalo v různých částech světa velice silný ekonomický vliv, který vidíme v obchodě s diamanty, filmovém průmyslu a bankovnictví). 

Velmi zajímavý mezník pro judaismus jako takový byl příchod Ježíše Krista. Nebudu vyjmenovávat desítky a desítky pasáží z prorockých knih, které jeho příchod popsaly a které i naznačily, co se změní. Důležité je, že krátká činnost Ježíše na zemi způsobila dokonalý rozvrat v zaběhnutých poměrech v Izraeli. Myšlenky Ježíše byly lidem tak blízké, že bez internetu, rozhlasu, televize, novin a dalších masmédií dneška se křesťanství rozšířilo po celé tehdejší Římské říši. (Vezmeme-li v úvahu, že se jednalo o mnoho milionů obyvatel a území srovnatelné s rozlohou Evropy, tak období několika desítek let na rozšíření nového náboženství lze považovat za zázrak). 

Rozdíl, mezi Judaismem a Křesťansntvím by se dal shrnout do několika bodů. Přestává být platný pojem „vyvolený národ“, křesťanství ve své čisté formě je synonymem pro lásku a z judaismu známou krevní mstu přesouvá do rukou Boha. Předpokládá se, že křesťan nepoužije násilí proti jinému člověku, byť by to byl nepřítel a limitním stavem by měla být země plná milujícíh lidí. Co se stalo od tak čistého začátku dodnes? Vzniklo postupně několik výkladů myšlenek Ježíše Krista a jeho přímých pokračovatelů, Křesťanství se bohužel v rukou vládců a církví stalo nástrojem k ovládání lidí, násilí a vedení válek. 

Dnešní doba tomu chce, že zbraně ve jménu Křesťanství se otupily a přes mnohá tápání a hledání různých skupinek lidí se dá říci, že se vrací ke svým původním kořenům, byť názorově velmi rozvětveným. 

Triádu monoteistických náboženství uzavírá Islám. Je nejmladší a díky tomu i nejlépe zdokumentovaný. Proč ale dostal tak úrodnou půdu pro svůj vznik? Jak se mohl tolik rozšířit? Co můžeme očekávat v budoucnosti? Na tyto odpovědi je potřeba vrátit se zpět na Střední Východ do druhé poloviny 6. století n.l. Římská říše se rozpadla. Její západní část ovládají germánské kmeny, ze severovýchodu se tlačí Slované a východní část se podařilo stabilizovat do podoby vlivné Byzantské (Východořímské) říše. Ale ne zase tak vlivné, aby mohla potvrdit hegemonii na celém původním území. Po staletí „přidušovaná“ Persie se snaží opět rozšířit vliv v celé Malé Asii a Arabském poloostrovu. 

O původu Arabů jako národu jsem psal v prvním díle. Zajímavé je, že drtivá většina arabských kmenů neopustila kočovný způsob života a to po více než 2500 let (stále mluvíme o 6. století n.l.). Život Arabů plynul měňavě jako písek v jejich poušti, takže se je do té doby vlastně nepodařilo nikým podmanit, ale také ani oni sami nebyli schopní stát se národem a státním celkem. Blízké vazby končily na úrovni rodu, někdy kmene. Jednotlivé kmeny se neustále přetahovaly v různých konfliktech. Na několika místech vyrostla města, která sloužila jako suchozemské přístavy obchodních cest. Odtud pocházely i nejbohatší arabské rodiny, avšak bez významného vlivu na vzdálenější okolí.  

Mohamed se narodil v méně významné kupecké rodině v Mekce. Podle tradice byla jeho znalost čtení a psaní pouze základní, takže jeho myšlenky zapisovali jeho blízcí. V době, kdy nastoupil dráhu proroka měl z doslechu určité povědomí jak o judaismu, tak křesťanství včetně znalosti dávných příběhů a legend. Jeho počáteční výklady tedy byly ve smyslu, že je pokračovatelem obou náboženství v základní čisté podobě. Ta myšlenka ho natolik uchvátila, že se domníval, jak snadno zkonvertuje křesťany a Židy na své nové pojetí víry a uctívání. V konfrontaci s argumenty tehdejších věřících z obou náboženství si uvědomil handicap svých znalostí a chytře prohlásil, že Islám je pokračování Judaismu a Křesťanství, avšak v čisté podobě oproštěné od manipulace s interpretací prorockých knih a evangelií, které si údajně současní představitelé církví přizpůsobili dle svých potřeb.   

Mohamed  však dokázal za svůj život sjednotit arabské kmeny a vytvořit pevný státní celek, který držel pohromadě nově vytvořeným bratrstvím mezi lidmi stejného náboženství. Co ale můžeme pochopit porovnáním Judaismu, Křesťanství a Islámu? Islám adaptoval „best practices“ z obou: Rozšířit se po celé zemi, ale ne projevy lásky jako v původním křesťanství, ale nekompromisním bojem s odpůrci, jak to předváděli Židé v době osidlování Kanaánu.

Důsledky této doktríny můžeme vyčíst jak z historických pramenů, tak i ze zpráv za posledních několik desítek let. Nebudu se rozepisovat o vyvražďování židovských komunit v Malé Asii nebo genocidě křesťanů v Arménii. Ani nechci pitvat spousty atentátů a vojenských akcí současných lidí prosazujícíh tímto způsobem Islám. 

Důležité je, kde se nachází Islám dnes a jakou hrozbu může představovat. Musím zodpovědně prohlásit, že naštěstí pro lidstvo prochází i Islám jistým vývojem, který souvisí s lidským faktorem. Na jedné straně touha rozumět Koránu více než jiní a touha po moci rozštěpila muslimy na několik směrů s různými výklady některých výroků. (Těmto různým výkladům samozřejmě nahrálo několik faktů – bohatost arabštiny spíše směrem k uměleckým dílům a ne k vyjadřování přesných scholastických tezí, dále mnoho úprav a vsuvek samotným Mohamedem za jeho života. Po jeho smrti měli samozřejmě následovníci snahu všechny súry sjednotit a kanonizovat. Jestli se jim to mohlo podařit je dodnes diskutabilní.) „Izmaelův meč“ není díky té roztříštěnosti tak silný.  

Na druhé straně pomohl oslabení moderní západní styl života. Mnohé ryze muslimské země jsou dnes spíše sekulární (např. Tunisko, Egypt, Turecko). Muslimové žijící v Americe a západní Evropě jsou ukolébaní pohodlím a těžko tak budou cítit silnou sounáležitost s ortodoxními muslimy v Afganistánu, Iránu nebo Saudské Arábii. 

Proto je otázka, jakým způsobem by chtěl Islám pohltit celou zemi. Budu-li silnou kávu přimíchávat do vody, stejně ji naředím. Proto pojetí Islámu v původní kolébce je poměrně odlišné od evropského. 

Kde se tedy vzal fanatismus a ochota zabíjet lidi, kteří konkrétnímu útočníkovi neublížili? Proč se vyskytuje v posledních letech mnohem silněji než v minulosti? Proč mizí zcela konkrétní motivy teroristických akcí (propuštění souvěrců z vězení, výkupné, ..atd.)? Odpověď je stejně jednoduchá jako rčení, že není kouře bez ohně, zaseješ vítr, sklidíš bouři nebo přilít olej do ohně. 

Prostince – jisté vlády s konkrétními ambicemi, které se neštítí pro prosazení nějakého dlouhodobého cíle spolupracovat s nějakou teroristickou skupinou, nastrčit ji třeba k nějaké akci. Nebo napadnout zemi výrobou umělých důkazů. Nebo třeba vybombardovat venkovskou usedlost, kde se právě koná svatební hostina. Skoro bych měl chuť věřit tomu, že se jedná o plánovitou výrobu všehoschopných fanatiků – z velké části lidí, kteří ztratili to nejdražší a pro osobní pomstu se rozhodli obětovat. 

Nechci se pouštět do konkrétních obvinění a konspirací typu: „Jak je možné, že kolaps 410m vysoké částečně poškozené železobetonové budovy trval pouze okolo 11 vteřin a jak fyzikálně vysvětlit způsob, který ho dle oficielní zprávy zapříčinil?“ 

Cílem celého dvoudílného článku bylo podělit se s Vámi o věci, o které každodenně zakopávám. Vyjádřit se svým pohledem k fobiím, které nám média podle chuti nebo podle určité objednávky implantují. Nemyslím si, že by některá varování bylo rozumné bagatelizovat nebo se k nim obracet zády (jako třeba Wildersova Fitna). Zároveň však eskalace určitých obav může snadno skrýt úmysl jiné skupiny, prosadit šířením poplašné zprávy nějaký cíl. Díky vědeckotechnické revoluci a věcem, které sekundárně vyvolala, jsme získali oproti našim předkům ohromnou osobní svobodu. Přílišná svoboda však způsobuje chaos a menší účinnost vládnout. Jestli tedy nechceme tuto svobodu zase postupně ztratit, musíme být více vnímaví k událostem, které každodenně okolo nás plynou a včas dát najevo svůj názor nebo nesouhlas. Jinak může být jednoho dne pozdě, až se probudíme do světa ala „Big Brother“, „Running Man“ nebo „Matrix“.