Už je to několik týdnů, co v pozadí vlády vybujel heterogenní "NERV", od kterého se očekává zvýšení mozkové kapacity vlády. Jejich počáteční vystoupení byla spíše usilovnou ukázkou, že implementace poradního sboru vlády je něco průlomového (samozřejmě v potizivním slova smyslu). Já si při těch několika krátkých šotech vzpomněl na reklamní spoty jednoho obchodního řetězce, kde seděl osel, sova, sysel a další zvěř u kulatého stolu. Co také ostatně čekat, když pro každého člena NERVu je spása ekonomiky hlavně skrze jeho konkrétní zájmovou skupinu.
Potud nic, co by vybočovalo z průměru, který by stál za větší pozornost. Naše místní politika dále perlí mnohem "důležitějšími" tématy jako je Entropa, Lisabonská smlouva nebo zahraniční vojenské mise. Opozice se prozatím držela zpátky, jen Jiří Paroubek dle očekávání komentoval vznik NERVu, "že je to pozdě". Taky jste si všimli, že je to jeho forma standardní pochvaly pro rivaly? Letos to v souvislosti s jinými tématy použil již vícekrát (např. komentář k Topolánkově cestě do Ruska a Ukrajiny v době zastavených doávek plynu).
Ovšem tento týden téma boje proti ekonomické recesi přešlo do další aktivni vlny. Neznepokojilo mě to, že NERV jako jeden muž ještě nevystoupil s receptem. Spíše, že namísto promyšlených opatření sklouzly návrhy k politickému boji mezi modrými a oranžovým o to, kdo je větší socialista. Jak jinak si vysvětlit, že jedna strana chce udělat plošně podnikatelům daňové prázdniny, zatímco druhá chce zavést milionářskou daň (ovšem ne pro "milionáře" ve smyslu skutečně bohatých lidí, ale se zahrnutím střední vrstvy, která je na hranici návrhu a obvykle za jejím příjmem bývá kombinace velké odpovědnosti za prostředky zaměstnavatele a slušná úroda přesčasů). U obou protipólů naší politiky, jakoby se probudil základní pud pramáti Velké Strany, která jich většinu vychovala od plenek.
Snažil jsem se zamyslet nad tím, co vláda i opozice sledují. Zalepení očekávaných děr v příjmové části rozpočtu nebo pokus o oživení domácí ekonomiky? Protože: zatímco odpouštění daně z příjmu podnikatelům může deficit zvýšit o několik jednotek miliard, příjem ze zvýšených daní může přinést maximálně miliardy 2. Ve výsledku to příčinu ekonomické krize ani "nelízne". Je to z obou stran jen "plácnutí do vody" a boj o voliče. O oživení domácí ekonomiky nemůže být ani řeči.
Nechme tedy NERV nervem a shrňme, co způsobilo a stále zvolna prohlubuje krizi: Na začátku byla nedůvěra vůči některým investičním produktům, která způsobila pád jejich ceny až k jejich skutečné (tedy mizivé) hodnotě. Ústavy, které měly podstatnou část svých aktiv a budoucí zisky založené na těchto produktech, se dostaly do problémů s likviditou. Vzhledem k celkovému objemu znehodnocených peněz se nic strašného nestalo. Věřitelské banky těch zkrachovalých společností se nechaly koupit příslušnými vládami, které chybějící peníze zpátky natlačily.
Dominový efekt ale začal působit a bohužel, vlády hlavních ekonomik na něj nereagovaly zrovna šťastně. Namísto masívní propagační kampaně za posílení důvery v ekonomiku, byly spíše opatrné a rychlým schválením masivních dotací bank spotřebitele vyděsily, že je něco v nepořádku.
V průběhu podzima jsem byl 3x v Anglii. Při zářijové návštěvě vše tepalo svým obvyklým životem. Bary plné lidí, obchody ve večerní nákupní špičce také (zhruba stejně jako u nás). Říjen byl o něco slabší a na konci listopadu se zdálo, že prodavačů v obchodě je více než zákazníků a v baru jsme s kolegou večer seděli u piva sami (později tam tedy přišel starší pán s nějakou mladší paní a vydrželi tokat u jedné skleničky vína).
Dal jsem si do souvislosti, že zprávy britských televizí jsou plné katastrofických předpovědí, krachů firem, propouštění, osobních tragedií, takže běžný spotřebitel si řekne, že musí spořit na horší časy a odloží nákupy zbytných věcí na pozdější období, až nebude mít obavy. Bohužel, motor ekonomiky je automobilový a stavební průmysl. Nákupy v této oblasti bohužel spotřebitel odkládá jako první. A to je vlastně začátek krizové vlny, která na nás dolehla. Nedá se jí bránit ani hranicemi a ani vlastní silnou ekonomikou. Nenalezneme-li odbyt, těžko si můžeme myslet, že zůstaneme ostrovem prosperity. Nechuť utrácet se pak rozlévá přes další odvětví, takže i když je v ekonomice peněz dost, přestaly se točit.
Co teď? Předně, EU by měla ukázat, že je organismus schopný života. Ač to bude znít hloupě, centrálně řízená kampaň "za pohodu, bezpečí a prosperitu" by postupně vrátila spotřebitelům chuť rozumně utrácet. Dále, je-li v ekonomice dost peněz, ale nehýbou se, lze je rozhýbat investicemi do zemí, kde ekonomika čeká na rozvoj.
A co u nás? Nechci popisovat roky 1360 - 1362, kdy se proslavil Karel IV citem pro ekonomiku, když nechal stavět tzv. hladovou zeď. Jistě, podmínky byly jiné, ale pokud přichází krize, stát má na chvíli převzít roli "neviditelné ruky trhu" a podpořit sám ekonomiku vlastním "utrácením". Samozřejmě za věci, které by stejně musel pořídit: výstavba infrastruktury, veřejně prospěšné stavby, investice do modernizace státní správy. Je to rozhodně lepší, než rozpustit mezi lidi almužny, nechat je to utratit v hypermarketech, které jsou vlastněné zahraničními firmami a tím peníze z ekonomiky odčerpat.
Naopak, stát může přemýšlet o formě daňových úlev nejen pro podnikatele, ale také pro běžné zaměstnance. Např.: rodina chce přestavovat koupelnu. Má možnost udělat to svépomocí, nebo nechat takovou práci udělat řemeslníka. Když dá práci řemeslníkovi, oživuje ekonomiku. Znamená to, že stát by měl takovou formu podpořit slevou na dani. Ale ne řemeslníkovi ve formě odpuštění daně z příjmu. Protože to mu žádnou další zakázku nepřinese, ale rodině či osobě, která ho na práci najmula. Příkladů podpory ekonomiky je mnoho, ale celý plán musí předstravit vláda. Ta má přeci NERV. My z toho můžeme mít tak akorát nervy. Každopádně, pokud státní rozpočty ostatních ekonomik EU budou více deficitní než naše, ve výsledku na tom nevyděláme a při konjunktuře budeme opět na startovní čáře, coby rozvojová ekonomika. Příliš šetřit totiž ekonomice nesvědčí. To už ale víme.
