K mé občasné neradosti musím nezřídka pracovně cestovat. Za ta léta jsem si oblíbil místa, která jsou dostupná buď autem do 5ti hodin jízdy nebo přímým letem z Prahy. Stejně tak jsem se zaradoval, když jsem před časem objevil, že do švédského Göteborgu lze v některé dny napřímo od ČSA s dobrým letovým řádem, nebo City Airline, které však létají v tak nevhodných termínech, že je ve většině případů pracovních cest nepoužijete.
Zdenek Horcicka
Idylka zmizela s novým letovým řádem, kde moje destinace od ČSA zmizela. Přestupování je trable, která se s vámi potom vleče s železnou jistotou Murphyho zákona.
Což takhle s Lufthansou přes Mnichov? Ale ano, krátké čekací časy, příjemná obsluha. Hned první let mě vyvedl z omylu. Odlet z Prahy byl zpožděn o hodinu. Díky tomu, že jsem měl palubní vstupenku na navazující let a jen příruční zavazadlo, tak jsem se stříkajícím potem doběhl tak tak. Na cestě zpátky z Göteborgu jsem se pohodlně usadil do letadla a liboval si, jak je tak po ránu všechno hezky na čas. Když se rozběhly motory a letadlo začalo popojíždět, už jsem se viděl doma a dokonce mnohem dříve, než kdybych jel z práce. Pak se však letadlo otočilo a vrátilo na stojánku. Motory se zastavily a kapitán s naprosto klidným hlasem oznámil, že se rozsvítila nějaká kontrolka, takže odlet bude odložen. Vadný díl a servis je objednán, ale není přesný odhad odletu. Kdo má navazující let z Mnichova, nechť si na přepážce „přebookuje“ na jinou trasu, ti, kteří mají Mnichov jako cílovou destinaci, ať počkají uvnitř letiště na nový nástup po opravě letadla. …. Znáte ten pocit, když se vám rozplyne nějaký sen nebo představa. …. Když pomineme fakt, že místo v poledne jsem se dostal domů pozdě večer, tak se vlastně nic nestalo.
No nic. Po Švédsku jezdí pohodlné rychlovlaky, které hravě strčí do kapsy i naše Pendolino. Uhánějí po luzích, hájích a mezi jezery rychlostí přes 200 km/h. Jezdí se železnou a železniční přesností, tak proč to nezkusit? Co může být spolehlivější?
První tři cesty proběhly naprosto podle představ. Pohodlí, výhled do zajímavé, i když trochu jednotvárné, krajiny, přesnost (vlak zavírá dveře 30 sekund před plánovaným odjezdem a jak padne 1. vteřina minuty odjezdu, vlak se nekompromisně rozjíždí). Máte už vypilovaný dril, že z nádraží přeběhnete na jiné nádraží a stíháte další rychlovlak, který vás dopraví za 20 minut z centra Stockholmu až do letištního terminálu. Dnes jsem dorazil na nádraží jako vždy skoro půl hodiny dopředu. Stojím na nástupišti a sleduji divné nápisy ve švédštině, kterým nerozumím. Nerozumím ani tomu, že plánovaný odjezd svítí 10:42, zatímco můj vlak má jet ve 12:42 a na hodinkách mám 12:20. Ale cílová stanice „Sockholm C“ tam je, tak co. Zasvědil mě můj nos, tuše nějakou zlomyslnost pana Murphyho. Než jsem si rozmyslel, jestli se neoptám někoho okolo, co že to tam na displayi stále dokola běží za nápisy, vlak přijel na peron. Nastoupil jsem tedy a šel si poslušně sednout na objednané místo. Ale pročpak tam už sedí nějaká paní? Snažil jsem se jí zdvořile vysvětlit, že toto je mé místo, ale že není problém, když mi řekne, které má ona, že si klidně sednu na její. (Naštěstí ve Švédsku většina lidí dokáže mluvit anglicky, takže s komunikací nebývá problém). Paní se nepatrně pousmála a dívaje se na mojí jízdenku, klidným a chladným hlasem řekla, že toto je jiný vlak, můj jede později. …?????...
Nebývám příliš flegmatická povaha, tak jsem šel za průvodčí a snažil se jí vysvětlit, že mám vlak ve 12:42 a musím s ním jet, abych stihl letadlo. Pohled jakým mě sledovala bych v případě češky ohodnotil jako krajní neochotu a lhostejnost. Ale ve Švédsku u dospělých a ještě dospělejších dam jsem si na podobný pohled už zvykl, tak jsem se spíš snažil odtušit, jak bude reagovat. Průvodčí mi nejdříve sdělila, že toto není můj vlak, že tento má již 2 hodiny zpoždění a že ten můj je také zpožděn. Pak řekla naprosto sebevědomě a chadně. „Dobrá, jedete se mnou. Čekejte tady, musím zjistit volné místo“. Na poděkování a hřejivé vděčné úsměvy nikjak nereagovala a šla si po svých. Podle hlasů jsem odtušil, že vykázala několik lidí z vlaku (asi měli stejně jako já jízdenku na ten další). Když se zavřely dveře a vlak se začal rozjíždět, tak jsem skoro propadl hysterické radosti. Paní průvodčí mi se stejně nezůčastněným pohledem přidělila místo a jedu tedy do Stockholmu. Kdyby vlak nenabral další zpoždění, věděl bych, že už mám vyhráno, ale vlak se mezitím již několikrát zastavil na místech, kde to obvykle nedělá (asi výhybky a provoz dalších vlaků mimo normální „železný“ řád).
To, jestli letadlo stihnu je tedy stále v rukou souhry náhod, možná v rukou Všemohoucího. Rád se podělím o zbytek v kratičkém epilogu zítra. Co jsem se však naučil jsou dvě důležité věci. Neexistuje žádný spolehlivý dopravní prostředek. Málokdy má význam někam pospíchat, protože okolnosti se proti vám zaručeně spiknou. Jednou mi jeden velice flegmatický člověk řekl: „Pospícháš, abys čekal. Čekáš, abys pospíchal“. Když si promítnu spoustu životních okamžiků, o kterých bych mohl psát romány, tak mu musím dát za pravdu, i když je to zcela proti přirozenosti mojí temperamentní povahy.
Ta druhá je, že ženy ve Švédsku jsou doopravdy jiné. Ani v emancipovaném Německu jsem neobjevil takovou sebevědomost a vyrovnanost, s jakou Švédky jednají. Kromě naprosto přímého jednání bez jakýchkoliv okolků dokáží i samostatně rozhodovat, aniž by se musely schovávat za nějaké předpisy nebo vyšší nadřízené. Prostě, rozhodnou, udělají. To celé je fascinující vlastnost. Méně fascinující je pocit muže ze střední Evropy, když s kolegyněmi z práce probírá takové běžné věci, jako je rodina. Nedokáží například pochopit, že mohou být ženy, pro které je radost starat se o domácnost a dělat „teplo rodinného krbu“. Kdyby mi nepřizvukoval konzultant, který byl na pracovní cestě se mnou a že jeho žena má na rodinné záležitosti podobný názor, tak si budu připadat minimálně jako exot nebo despota, který brání vlastní manželce v osobním rozvoji. Celý rozhovor nakonec ukončila kolegyně slovy: „Žijte si dál ve svém snu, že vaše manželky baví na vás prát a vařit vám večeře. Ono to jednou zkončí“. Dlužno dodat, že ve Švédsku je celkem běžné, že rodiče vychovají děti a jdou od sebe. Pro nás je nepochopitelné, co na té nezávislosti a samotě vidí, ale tak to prostě je. Pevně věřím, že u nás se mentalita žen tak překotně nezmění, protože bych rád „žil ten svůj sen“ dokud budu dýchat. Věřím, že moje manželka také.
PS: chtěl jsem přidat pár obrázků, ale spojením přes mobil bych to nezvládl ...
PPS: dnes ráno jsem měl šanci se připojit a zjistil jsem, že kopírováním z Wordu se rozpadlo dělení odstavců, což jsem dal teď do pořádku. Omlouvám se včerejším čtenářům za čtení nepřetržitého textu.
PPPS: Fotky z Gothenburgu jsem dodal pod článek. Jsou nepatrně oříznuté díky definici rámců na blogu.idnes, ale lze je uložit a pak se otevřou z disku normalně neořezané. Bohužel toto nejsem schopen ovlivnit. jedině, že bych je velice zmenšil.
